Brzy se objevily legendy o velmi cenném nákladu, diamantech a klenotech, velkém množství zlatých ingotů a doporučených poštovních zásilek nedozírné ceny a také o báječném výtisku arabské knihy básní Rubaiyat [Čtyřverší Omara Chajjáma] v kožené vazbě zdobené diamanty. Soupis věcí, které Titanic přepravoval, byl otisknutý 19. dubna 1912 v několika newyorských novinách. Jednalo se o běžný náklad, typické komerční zboží,jaké se dopravovalo v té době na většině expresních zaoceánských lodí. Nebylo tam žádné zlato a ani oficiální dokument společnosti White Star Line o uložených zásilkách ve vyhrazeném lodním prostoru pro dopravu zlata neobsahuje o něm žádnou zmínku. Až na několik případů šperků v osobním vlastnictví, nikdo ani u pojišťovacích společnosti úhradu diamantů nebo jiných klenotů nenárokoval.
Přesto v průběhu desetiletí, následujících po ztroskotání Titaniku, se jeho záchrana stala předmětem mnoha spekulací a projektů. Měl pomoci stlačený vzduch, polyuretanová pěna, elektrolýza mořské vody k oddělení vodíku a kyslíku a za jejich pomoci vyzdvižení vraku, ponorná zařízení do hlubokých vod s dálkově ovládanými "pažemi", vazelínou naplněné žoky, obalení lodi ledem za pomoci tekutého dusíku... Nedalo se však přesně určit to základní: v kterém místě se vlastně vrak nalézá!
Byla "CQD pozice" Titaniku, radiotelegraficky hlášená jako 41.46 s.š. a 50.14 z.d. - kde tyto expedice hledaly vrak lodě - správná? Nedošlo při podmořském zemětřesení v roce 1929 k pohřbení vraku? Světový tisk a vědci, kteří se záležitostmi Titaniku zabývali, začali spekulovat. Vypadalo to tak, že loď nebude nikdy nalezena.
1. července 1985 vypluli Francouzi na palubě výzkumné lodi Le Suroit do místa potopení Titaniku. Začala první fáze expedice. Vyzbrojeni potřebnými poznatky z historického výzkumu a souřadnicemi oblastí, bezúspěšně prohledávanými při třech Grimmových expedicích, soustředili svoje úsilí na prostor o rozloze 150 čtverečních mil převážně na jih a východ od pozice, uváděné v radiotelegrafickém volání o pomoc. Na místo připluli 9. července.
Francouzi využívali akustické prostředky. Vybaveni byli zcela novým sonarovým systémem, který umožňoval záběry do všech stran a velice detailní a skoro kilometr široké záběry dna oceánu. Když na místo dorazili i Američané, přispěli dvěma dálkově ovládanými kamerovými systémy ARGO a ANGUS, přičemž Argu podobný Angus byl vybavený pěti videokamerami a dvěma sonary. S jejich pomocí se měl vrak po nalezení vyfotografovat.
Sonarová aparatura, připoutaná kabelem k lodi a tažená v hloubce téměř 4 000 metrů asi 200 nad mořským dnem, předávala údaje na palubu, kde se nad stohy dat skláněli vědci. Do 7. srpna prohledali Francouzi a jejich američtí kolegové osmdesát procent vytyčeného prostoru, ale ani teď na vrak Titaniku nenarazili. Čas utíkal - a loď Le Suroit bylo zapotřebí nasadit jinde. Krátce před návratem do Francie odletěli Američané a několik Francouzů na Azory, kde nastoupili na americkou výzkumnou loď Knorr. Ta opustila přístav Ponta Delgada s 24 vědci a 25 členy posákdy na palubě.
Den za dnem, po dobu téměř dvou týdnů, ukazovaly televizní obrazovky pouze písečné dno. Mise probíhala za mimořádně pěkného počasí, moře bylo klidné jako té noci, kdy se Titanik potopil. Činnost to byla otupující: pozorovatelé seděli hodiny a hodiny před televizními obrazovkami a pozorovali, jestli nezahlédnou nějaké stopy po Titaniku. 1. září 1985 po půlnoci byl Titanic konečně objeven.
Kvalitní černobílé videozáběry, pořízené aparaturou ARGO, byly samozřejmě vynikajícím počátkem. Protože však chyběl už jenom jeden den před návratem Knorru do přístavu, bylo nezbytné udělat nějaké fotografie Titaniku zblízka. Nastal čas pro využití aparatury ANGUS. Když se ANGUS dostal do vzdálenosti asi 10 metrů od lodě, pořídil sérii ohromujících záběrů, tajuplně zabarvených do modra. Tyto fotografie brzy spatřil celý svět. Velká díra v místě, kde stával první komín. Kotevní řetězy, visící nehnutě na svém místě. Strážní koš s telefonním výklenkem, nepatřičně zavěšený nad předním nákladovým palubním jícnem. Nerozbité vinné láhve, ještě zazátkované, teď už však asi plné mořské vody. Různé sutiny, které kdysi byly součástí konstrukce lodi. Pravoboční stěna kapitánského můstku, rozdrcená zříceným předním komínem (takhle zemřel kapitán Smith?). Velký kovový plát, utržený z trupu lodi. Nákladní jeřáby, které se do sebe zaklínily při potápění lodě a po jejím dosednutí na dno.
K rozhodnutí, že je zapotřebí pokusit se jen o záběry shora, z bezpečné vzdálenosti od vraku, vedlo jednak přesvědčení o nedotknutelnosti Titaniku a zároveň Ochrana jedinečné kamerové aparatury v hodnotě mnoha milionů dolarů. Na víc nebyl čas. Transpondery naložili zpátky na loď a veškeré zařízení aparatur uskladnili. Loď se vydala na zpáteční plavbu.
Když Knorr plul na západ do svého domovského přístavu, vědci třídili získané údaje a fotografie. Záď Titaniku se jim přece jenom podařilo najít, a to asi 600 metrů za "příďovou částí", uprostřed rozsáhlého pole různých pozůstatků lodě, táhnoucího se v délce celé jedné míle.
Výsledky americko-francouzské expedice zodpověděly řadu otázek, na druhé straně však řadu nových nastolily. Kdy a proč se loď rozlomila? Na kolik částí? Jak velká byla ledovcem způsobená průrva a v kterých místech došlo k protržení? je skutečně loď v takovém stavu jako kdyby byla uchovávána v muzeu? Pohledy na Titanic z výše poskytovaly pouhé náznaky toho, co se stalo oné noci ze 14. na 15. dubna 1912. Bylo naprosto jasné, že bude zapotřebí ještě mnohé prozkoumat a poznat. A jako zvlášť naléhavá se jevila potřeba zkonstruovat ponorný člun pro lidskou posádku, která by se mohla bezpečně pohybovat kolem rozlomeného kolosu a z něhož by se dal Titanic fotografovat z dalších úhlů a pohledů.
K těmto účelům výborně posloužil ponorný člun Alvin s malým robotem JJ, který se bezproblémů dostal i do útrob lodi.
