V místech, kde dosud stály tři suché doky s mírně k vodě se svažujícímy skluzy, byly postaveny dva suché doky, samozřejmě daleko větší. Nad nimi se tyčil obrovský portálový jeřáb, navržený v loděnici a postavený glasgowskou firmou William Arrol a spol. Nad prostorem o rozloze 256 krát 73 metrů.
K výstavbě těchto dvou nových suchých doků došlo po dohodě Pirrieho a Josepha Bruce Ismaye, předsedy správní rady Oceanic Steam Navigation Company Ltd., společnosti, která vlastnila velké britské rejdařství White Star Line všechny lodě. Nejstarší syn Joseph Bruce Ismay, navázal na tradici svého slavného otce, který mezitím zemřel. White Star Line se stala majitelem nejmodernější a nejluxusnější flotily osobních lodí severního Atlantiku.
Koncem roku 1907 lord Pirrie v diskusi po jedné večeři navrhl Josephu Bruce Ismayovi výstavbu tří velkých zaoceánských plavidel - dvě by se stavěla souběžně a třetí následně. Tyto lodě, každá o polovinu větší než lodě společnosti Cunart Line, měly potvrdit tradici společnosti White Star Line - "raději komfort než rychlost". Později bylo rozhodnuto, že by se měly jmenovat Olympic, Titanic a Gigantic.
31. března 1909 došlo v sousedním skluzu číslo tři k uložení lodního kýlu 401. zakázky - Titaniku. Suchý dok, nesoucí číslo 401, byl označený také číslem trupu lodi 390904 - číslem, kvůli kterému se téměř zastavily práce na stavbě lodi. Uvedená čísla zrcadlově přečtená, dávala možnost spatřovat v nich rouhavé NO POPE (ŽÁDNÝ PAPEŽ). Navzdory ujištění vedení zástupců firmy, že se jedná o naprostou shodu okolností a žádný zlý úmysl, dělníci pokračovali ve stavbě lodi. (Pro mnoho lidí tehdy i dnes právě toto číslo trupu svým rouháním pojmenovalo neblahý osud lodi.)
Záznamy o úrazech při stavbě Titaniku svědčí o tom, že bezpečnost práce byla vyšší než činil tehdejší průměr. Za celou dobu od postavení kýlu až po spuštění lodi na hladinu jsou prokázány jed dva smrtelné úrazy. Jak rostla tato lodní dvojčata, tak postupně rostl i zájem veřejnosti o ně. Spuštění Olympicu na vodu, 20. října 1910, bylo do detailů popsáno ve všech vědeckých a lodních časopisech a právě tak v tisku. Zatímco se dokončovalo vybavení Olympiku, na Titaniku se pokračovalo v pracech na obrovském trupu.
Dodávky a zařízení pro Titanic pocházely ze všech možných míst britských ostrovů. Jedni dodávali nářadí, jiní ocelové pláty a nýty, další pak instalatérské potřeby, generátory či elektrické vybavení, dřevo na pokrytí palub a obložení vnitřních prostor, těsnění, tmely a spousty nátěrových barev. Tisíce komponentů, dovážených loděmi, vlaky a nákladními auty, mířilo do belfastské loděnice Harland and Wolff.
Irští dělníci tyto nejrůznější materiály zpracovávali do tvaru obrovské lodi, která jim rostla pod rukama. A tak i když jejím skutečným majitelem byl Američan a jejím vlastníkem podle jména Angličan, Titanic byl lodí Irů, postavenou pečlivými, zručnými zkušenými irskými dělníky a řemeslníky, postavenou tak, aby všechno vydržela, tak, aby přežila i ty nejkrušnější okamžiky, které mohou loď potkat (tak, jak to na ni později události vyžadovaly).
31. května 1911, kdy byl Titanic spuštěn na hladinu, byl jasný a příjemný den. Pracovníci loděnice se svými rodinami, návštěvníci a vážení hosté začali od časného rána zaplňovat prostory pracoviště. Když nastala chvíle pro spuštění Titaniku, všechna místa na tribunách byla obsazena, právě tak jako všechna místa s dobrou vyhlídkou poblíž loděnice a na řece Lagan. Krátce před polednem vylétla z loděnice červená raketa, která ohlašovala, že nastává chvíle spuštění lodě na hladinu. Všechno bylo připravené. Ve 12.13 vylétla do vzduchu druhá raketa. Dav se ztišil v očekávání velké chvíle. Neproběhl žádný ceremoniál, žádný formální křest lodi. (Někteří později přišli s tím, že nepokřtění lodě bylo jedním z dalších důvodů jejího ztroskotání. Ve skutečnosti společnost White Star Line jen pokračovala ve svých zvyklostech. Pokřtěna nebyla žádná z jejich lodí.)
Poslední rána uvolnila poslední dřevěnou vzpěru a v té chvíli se ze všech hrdel ozvalo: "Jede!" Vzduchem zaburácel výbuch obrovského nadšení, když Titanic, jehož krátké putování na hladinu moře ulehčoval dva a půl centimetru vysoký koberec z 22 tun mýdla a loje, jemně dosedl na hladinu. Pohyboval se rychlostí 12 uzlů za hodinu. Když urazil asi tak jednu svou délku, obrovskou loď pomalu zastavili a ukotvili zvláštními kotvami na dně řeky a připoutali osmnáct centimetrů silnými ocelovými lany za oka, přinýtovaná na trupu lodi.
Během léta a podzimu roku 1911 na Titaniku probíhaly dokončovací práce. Ačkoli obrovský masivní trup lodi vyhlížel velice elegantně , teprve nyní dostával vzhled nádherné zaoceánské lodi. Byly dostavěny příďové a zadní nástavby a palubní přístřešky, instalovány přepážky jednotlivých kabin a dalších ubytovacích prostorů, vydlaždičkovány bazény, v celé lodi bylo položeno vzduchové potrubí a elektrické kabely.
